ŽIVOTNÍ CESTA

Žít znamená vydat se na cestu a nikoli neustále přemítat nad smyslem života, filozofovat nebo na druhou stranu sledovat zprávy, hodnotit a nic nedělat. Žít znamená jít cestou i přes překážky, které se nám často do cesty staví. Jednou přímou a rovnou cestou, jindy klikatou a plnou výmolů. To je život. 

Není potřeba zbytečně přemítat, co by mohlo být kdyby..a co bude až… pokud totiž po cestě nejdeme a nekráčíme kam nás duše volá, naše samotné žití se mění v peklo. Naše vnitřní nespokojenost v podobě různých emocí od frustrace až po vztek, nás pomalu sžírá… až se začne projevovat navenek. Obrátí se proti nám, ale i našim nejbližším, kolegům, všem lidem, se kterými se můžeme setkat. Nebo se budeme snažit vnitřní pláč potlačit, necítit a budeme hledat útěchu a potěšení v alkoholu, drogách, nákupu, seriálu.

Pravdou však je, že každodenní přežívání v tom, v čem nám není dobře je horší než nástrahy, které nás čekají na naší cestě. Protože tam se odehrává život. A až se jednoho dne přiblíží naše poslední hodina, budeme pomalu docházet do cíle, ve spokojenosti se můžeme otevřít novému začátku. Otevřeme se nekonečnu, ze kterého jsme přišli na tento svět. Budeme vědět, že jsme žili. 

Proto dnes je správný den pro to žít. Čas se otevřít radosti, ale i smutku a bolesti. Brát dary, které nám život dává, tak jak přichází bez zbytečného škatulkování a nálepkování. Dnešek je nejvíc co máme k dispozici. Dar okamžiku, který s každým slovem, které píšu nenávratně mizí. Zastavme se na chvíli. 

Neodmítejme co přichází. Vnímejme. Radujme se nebo si dovolme i plakat když cítíme smutek. Buďme vděční i za toto. Když totiž přichází smutek, vztek, frustrace, mají pro nás mnoho darů. Přestaňme je odmítat. Pak můžeme objevit jejich kouzlo a informace využít pro svůj život.

Smutek nám říká, že nám na něčem, na někom záleží.
Vztek, že někdo narušuje naše hranice.

Frustrace není naplněná některá z našich potřeb. 

Závist, že někdo má něco co si přejeme i my.

Co tedy vlastně prožíváme a co cítíme? 

Co s tím můžeme udělat? 

Cítit a nejen to. Můžeme pak dokonce jednat. Svobodně se rozhodnout pro akci. 

Zodpovědnost za svůj život. Ať už se rozhodneme pro cokoli. 

Nezůstat v pozici oběti… to nejde, to nemůžu, to je pro druhé, ale zjistit co je skutečně to naše a pak se k tomu přibližovat. Ano přestože to někdy bolí, je to i těžké, bolestné. Mnohdy právě tyto chvíle bývají pro náš růst a rozvoj ty nejdůležitější. 

Děkujme za každou zkušenost a nemarněme čas. 

Zamysleme se nad tím, kolik jsme ponechali našich snů bez povšimnutí. Kolik skvělých nápadů si nezasloužilo naši pozornost v podobě akce. Na které cesty jsme se mohli vydat a neudělali jsme to.

Co nám ve skutečnost brání v tom opravdu žít?

Kdybyste měli kouzelný prsten a mohli si přát cokoli..co by to bylo? 

Udělejme si seznam svých vlastních přání. A pak se konečně přestaňme vymlouvat a začněme něco dělat. Každý den. Krok za krokem. Ať si vybereme cokoli ze svých přání. 

Kráčejme životem vstříc všemu co nás čeká. 

Otevřeme se vděčnosti za dny, které máme a užívejme si cestu po které kráčíme. 

S láskou Vás srdečně zvu k žití

Dáša

PS: a pokud nevíte, jak na to.. vydejte se se mnou na některou z mých cest…více info zde.