POUČENÍ Z NAŠICH ŽIVOTŮ

Už to bude půl roku co má dcera porodila. O porodu jsem napsala příběh. Každá životní zkušenost nás něco učí. I já jsem se něco díky domácímu porodu naučila a pochopila. Slíbila jsem, že se o to s vámi podělím. A dnes jsem konečně sepsala pár poznatků. A co jsem se naučila díky domácímu porodu mé dcery? Vnímat intuici, mít respekt a úctu, všímat si extrémních názorů a kriticky je vyhodnocovat, vidět život ve všech jeho barvách.

Výchova ke kritickému myšlení je skutečně nezbytná. Stejně tak je důležité učit své děti vnímat jakýkoli extrém. Jakmile se někde objeví extrémní přesvědčení a názory, je to vždy nebezpečné. Před porodem se Adélka zúčastnila semináře jedné z porodních asistentek. Po semináři líčila jeden případ za druhým, jak ženy v porodnici trpí a dějí se jim nepříjemnosti. Sama jsem tam nebyla, ale nelíbilo se mně, že má dcera pohrdá prací lékařů, mluví o nich negativně, přestože sama mnoho negativních zkušeností neměla. Měla jsem pocit, že je úplně zmanipulovaná. Nezpochybňuji pravdivost daných příběhů, ale spíš účelovost jejich předávání a hlavně neúplnost.

Kolem mě je velké množství žen, které rodily v porodnici. Nakonec i já sama jsem rodila v nemocnici. Můžu porovnat dva porody. Porod první dcery před 20 lety byl v porovnání s porodem druhé dcery, jak pobyt ve stanovém táboře, s příšernými vedoucími a pobyt v hotelu s příjemným personálem. Jsem ráda za tuto zkušenost. Byla jsem velmi mile překvapena tím, jaké pohodlí dnes může žena při porodu mít. Vím, že toto není zkušenost každé ženy, ale moje ano. A možná kdyby mluvily naše matky o porodu, teprve bychom se divily.

Před porodem i během porodu ke mně z hlubin mé duše promlouvala intuice. Několikrát jsem ji umlčela. Četla jsem krásné porodní příběhy porodní asistenky. Důvěřovala intuici mé dcery. Naštěstí při samotném porodu jsem ji znovu vyslyšela. Připomněla jsem si, že vnímat svou intuici může být skutečně velmi důležité a dobré. Můžete tak předejít mnoha problémům.

Po porodu se o moji dceru postaral doktor. Nikdy jsem ho neviděla, nikdy s ním nemluvila. Poprvé jsem ho slyšela dva dny po porodu mé dcery, kdy jsem mu líčila co se stalo. Byl to manžel ženy, s kterou jsem měla koučink. Byl ochotný jít i v neděli do práce a odložit rodinný výlet. O Adélku se skvěle postaral. Pomohl ji, vše vyčistil, znovu zašil. Nebyla to první žena, kterou ošetřoval po domácím porodu. Přesto byl velmi slušný, milý, příjemný. Jsem vděčná, že žijeme v době, ve které žijeme a Adélka dostala péči, kterou dostala.

Když jsem o tom později mluvila, bylo patrné, jak některé ženy pochybují o tom, že se mohl doktor chovat slušně. Ihned dávali jeho příjemné a milé vystupování do spojitosti s tím, že jsme známí. Mnoho doktorů dělá velmi dobrou práci bez rozdílu jestli jsou známí nebo ne. Mnohdy zachraňují ženy po nepodařených domácích porodech. Jen nemají svůj blog, kde by ihned po takovém porodu nebo zákroku napsali příspěvek. A přes mou zkušenost jsem přesvědčená o tom, že i mnoho porodních asistentek odvádí velmi dobrou práci. Mezi doktory se najdou neprofesionálové, ale stejně tak i mezi porodními asistenktami. Rozhodně si zaslouží úctu a respekt. A jen taková perlička, doktor za porod nedostane ani třetinu toho co porodní asistentka u domácío porodu.

Nejdůležitější co jsem se naučila bylo to, že nic není jen černé nebo bílé. Téměř vše v našem životě má široké spektrum barev a různých příchutí. Je důležité vnímat rozmanitost všech barev, celého života a všeho možného. Domácí porod tak nemusí být vždy jen tím světlem a porod v nemocnici jen temnou černou. Bylo by skvělé ženy informovat o tom, že během porodu se mohou objevit černé chvilky i u porodu doma a rovněž v nemocnici.

Když jsem byla s dcerou u porodní asistentky na pohovoru, ani jednou nezaznělo nic negativního. Všechno bylo líčeno jen v krásných barvách. Jakýkoli dotaz na riziko, byl rychle umlčen a taktně naznačováno ať dceru nestraším. Odpovědí bylo, že porod je dlouhý proces a vždycky je dost času na to, aby žena odjela do nemocnice. S dnešním vědomím vím, že to není pravda. Někdy stačí pár minut a může dojít k ohrožení plodu i rodičky.

Poslední poučení, které mám. Není všechno zlato, co se třpytí. Mnoho “vědomých” žen, které Adélku před porodem obdivovaly a doporučovaly ať rodí doma a podobně, po zveřejnění porodního příběhu obrátily. Najednou byla Adélka nepřipravená, naivní holka, která chtěla, aby za ni někdo porodil. Jedny psaly, že nedůvěřovala asistentkám. Druhé, že je úplně blbá když jim důvěřovala a poslouchala. Dokonce se objevily názory, že Adélka záměrně rodila takto, aby pak mohla poškodit porodní asistenky. Žasla jsem. Z pozitivních, milých žen se přes noc staly ženy bez pochopení, empatie a hlavně bez rozumu.

Naštěstí se objevily ženy, které vnímaly to stejné co já a to je nechuť ukázat pravdu a podívat se jí do očí. Protože domácí porod může být skutečným rizikem a není vždy jen krásným zážiktem, jak je prezentován. Stejně jako porod v nemocnici není vždy jen nebezpečným experimentem ze strany doktorů. I když nepopírám, že v některých případech to tak může být.

Na závěr ještě jedna důležitá skutečnost. Jestliže se něčemu ve svém životě vyhýbáte, přivoláte si to. Moje dcera měla panický strach z manipulace v nemocnici. Obávala se, že bude nucena rodit podle druhých. Bála se, že s ní bude zacházeno tak, jak si nebude přát. Přesně to se jí stalo. Nedostala péči, ale naopak. Během jejího porodu s ní bylo manipulováno. Byly přehlíženy její potřeby. Byla nucena zcela neprofesionálně tlačit, přestože nebyla připravena. Toužila rodit v bezpečném kruhu své rodiny. I toto jí bylo odepíráno.

Jedinečnost každé ženy a jejího porodního procesu je to, o čem by se měla vést debata. A ideálně o porodu v bezpečném prostředí porodních domů.

S láskou a úctou

Dáša