PORODNÍ PŘÍBĚH

Dlouho se připravuji, že napíšu porodní příběh mé dcery. Často se mi v hlavě znovu a znovu vrací některé scény z toho dne. Vidím je velmi živě. První měsíc jsem o tom s potížemi mluvila. Druhý už byl lepší. A možná dnes je ten správný den pro sdílení s ostatními.

Vždycky když si vzpomenu na den porodu mé vnučky, zrychlí se mi dech a cítím tlak na prsou. Byla jsem u porodu své dcery. Viděla jsem svou překrásnou vnučku pár sekund po narození. Přesto tento den byl nejtěžším dnem mého života.

A jak to všechno začalo?

Těhotenství mé dcery jsem přijala stejně jako všechno v mém životě. Jako výzvu, příležitost a velký dar pro nás všechny. Nechci se vracet k těžkostem prvních dnů a ke všemu co se událo. Něco už jsem sdílela a něco možná ještě někdy v budoucnu budu.

Dnes chci psát o dnu, kdy na svět přišla naše Viktorie.

Dcera toužila po domácím porodu od začátku. První měsíce jsem striktně tuto myšlenku odmítala. Ještě dva měsíce před termínem porodu jsem nechtěla porod doma připustit. Sama jsem druhou dceru rodila v nemocnici a s porodem jsem byla spokojená. Vlastně byla jsem nadšená z toho, jak vše krásně probíhalo.

Než jsem přijala a akceptovala rozhodnutí své dcery, trvalo to. Nakonec jsem souhlasila jen s podmínkou, že chci profesionální porodní asistenku. S tou jsem se setkala a probrala s ní mnoho otázek, které se objevily. Včetně zkušeností, možnosti v případě potíží odjet do nemocnice apod. Rovněž jsem se dotazovala na otázku šití. Byla jsem ubezpečena a uklidněna, že porod je delší proces a je dostatek času se v klidu rozhodnout a případně jet do nemocnice. Šití drobné rány zvládne i porodní asistentka a větší doporučí porodnici. Po setkání jsem se uklidnila.

Pro svou dceru a vnučku jsem připravila předporodní rituál. Během tohoto rituálu jsem dceru přijala jako dospělou ženu, která může o svém porodu rozhodnout. S ostatními ženami jsme ji předaly rady, zkušenosti a zároveň čistily naši rodovou linii od různých negativních přesvědčení o porodech. O Adélku jsme pečovaly a připravovaly ji na porod. Na svůj den se opravdu těšila.

Jedna moje kamarádka ji před porodem kontrolovala pánevní dno a poté mi napsala: 
“Včera jsem přivítala tvou dceru a vnučku v jednom. Milá, můžu Tě uklidnit, Tvá dcera je po stránce těla v naprostém pořádku. Svaly pánevního dna jsou měkoučké, relaxované a mají i sílu, kostrč je bez blokády a krásně pruží, tedy rozhodně nebude při porodu nijak překážet. Adélka měla blokádu v křížokyčelním kloubu (esíčko), tu jsme uvolnili. Neměla by už sedět s nožkou přes nožku. Ví to. Dáši, bylo pro mě krásné, mít v rukou tak dokonalou a vědomou bytost. Ona je dospělá žena! Je tisíckrát dále než její vrstevnice. Zvládne porod jak si usmyslí. I kdyby se rozhodla rodit na paloučku v lese, ona to dá. Má v sobě neuvěřitelnou sílu a je dobře, že se rozhodla přivést Viktorii na svět. O Adélku se ani trochu nebojím. Zároveň cítím s Tebou, že bych jako matka umřela strachy o takový poklad. Buď statečná! Adéla je Bohyně! Líbám, objímám…R. “

Když jsem četla tyto řádky, tekly mě slzy dojetím a zároveň jsem cítila velké uklidnění.

Den porodu jsme vybraly s dcerou na noc, kdy bude má mladší dcerka Elenka spát u tatínka. Byl to jeden jediný večer v tom týdnu. Adélka se svou dcerkou v bříšku krásně komunikovala a já si občas taky povídala. Mluvila jsem k ní a pozorovala, jak se přestává hýbat a naslouchá. Jakmile jsem přestala mluvit, začala kopat. Takto jsme si spolu povídaly. Bylo to krásné období.

Čtyři poslední noci před porodem jsem každou noc čistila Adélčin dům zdraví pomocí šamanského snění. Vstupovala jsem tak do jejího domu a každou noc dům čistila. Byl plný krve. Každou noc až do porodu jsem všechnu krev umývala. První noc jsem cítila mírnou nervozitu. Ale díky metodě SRT (práce s kyvadlem) jsem věděla, že Adélka bude nakonec v pořádku. Nikomu jsem o tom neřekla, abych zbytečně do domu nevnášela nervozitu.

Porod začal přesně, jak jsme se domluvily. Den před Velkým pátkem. Šly jsme od koní, Adélka sednula na kolo a odtekla trocha plodové vody. Radovaly jsme se a těšily na příchod naší Viktorky. Navštívili jsme ještě s mým přítelem naši společnou kamarádku Martinu. Dali si skleničku dobrého vína.

Večer po 21 hod. Adélka začala mít kontrakce. Volala své porodní asistence. Ta řekla, že přijede až ráno. Chtěla jsem, aby ji Adélka informovala, že oba moje porody byly poměrně rychlé. Adélka to udělala. I tak se domluvily, že přijede až ráno.

Tušila jsem, že noc může být divoká. Šla jsem tedy rychle do postele. Usnula jsem po 22 hod.

Před 1 hodinou v noci jsem se vzbudila. Přítel už byl vzhůru a porodní asistentky se blížily k našemu domu. Kontrakce zesílily a spolu s Adélkou se domluvily, že raději přijedou. Cítila jsem úlevu a bezpečí, že tady budou.

Přijely. Připravila jsem bylinkový čaj, nachystala svačinku. Adélka ležela ve svém pokoji, své posteli a prodýchávala kontrakce. V pokoji svítilo pár svíček a přítel při spánku oddychoval. V celém domě byla velmi tichá a klidná atmosféra. Jedna porodní asistentka (PA 2) si šla hned lehnout do pokoje pro hosty, který je přes chodbu od Adélky pokoje. Druhá zůstala na chodbě na dvoukřesle. Já jsem s přítelem zůstala dole v obýváku a poslouchala Adélčiny kontrakce.

Kamarádka Martina mi psala sms (nemohla spát.. asi intuice), jak jsme na tom. Po pravdě jsem napsala, že se možná brzy Viktorka narodí. Přišla tedy za námi. Za Adélkou jsem šla do rána asi 3x. Vždy jsem se jen zeptala jestli něco nepotřebuje. Jestli je vše v pořádku a tak, jak má být.

2x jsem s ní chvíli zůstala a hladila ji. Jednou jsem od ní viděla odcházet porodní asistenku (masírovala ji). Zůstala jsem také při zavádění klystýru. Adélka byla klidná, připravená a těšila se na svou dcerku. Vše bylo intimní, příjemné. Martina zkusila nahlédnout jednou, ale světlo v místnosti bylo velmi špatné. Nedalo se fotit. Odešla.

Do rána jsme chvilkami spali, podřimovali, povídali si.

Kolem 7 hodiny, jak se rozednilo, přítel připravil snídani. Ještě před snídaní jsem se ptala PA 1 jestli Adélku kontrolovala. Řekla, že je otevřená na 5 cm. Poté mě na chodbě řekla, že jen na 3 cm. Divila jsem se, proč Adka nemůže vědět pravdu, ale důvěřovala jsem PA a Adce jsem pravdu neřekla.

Nabídla jsem Adélce vanu. Připravila jsem ji a Adélka se přesunula do vany.

PA 2, která spala, vstala. Společně jsme posnídaly a PA 2 odjela do Brna. Zůstala s námi jedna porodní asistentka. Většinu času strávila nahoře v pokoji pro hosty. Odpočívala. Byla se projít. Adélku párkrát zkontrolovala ve vaně. Ale bylo to tak v pořádku. Všechno probíhalo v klidu a pohodě.

Kamarádka Martina odešla (měla doma nějakou povinnost).

V koupelně byl většinu času s Adélkou její přítel. Občas jsem nakoukla, jestli něco nepotřebují. Občas jsem přinesla vodu, ovoce. Porod už trval poměrně dlouhou dobu a Adélka začínala být unavená.

Jednu dobu jsme zůstaly v koupelně samy – jen já, má dcera a má vnučka. Cítila jsem neuvěřitelnou sílu své dcery. Zároveň jsem věděla, že ji pomalu síly dochází. Předávala jsem ji všechnu sílu našeho rodu. Dívala jsem se na ni a viděla jsem dospělou a silnou ženu. Už to najednou nebylo mé malé děvčátko. Bylo nám spolu krásně.

Po 13 hod. (Adélka už rodila přes 15 hod.) jsem se šla zeptat PA 1, jestli by ji zkontrolovala. Říkala, že je lepší do cest nevstupovat a nenarušovat porod. Nakonec přece jen Adélku zkontrolovala a na základě toho volala PA 2, aby přijela, že se blíží porod. Údajně měla být otevřená na 7 cm. Adélka si také krátce na to nahmatala hlavičku. Bylo to krásné a dojemné.

V tu dobu už byla zpět i naše kamarádka fotografka Martina. V koupelně nebylo dobré světlo, Adélku vyfotila jen jednou a zase odešla. Ani jednou když jsem šla za Adélkou nebo tam šla Martina, její přítel, jsem neměla pocit, že narušujeme její proces. Krásně dýchala, držela se nás když potřebovala.

Poobědvali jsme výbornou polívku, kterou připravil můj přítel.

Přijela PA2. Mysleli jsme, že porod začne. Šly jsme do koupelny (já i má kamarádka), ale obě jsme cítily velmi nepříjemné pohledy PA. Odešly jsme. Obě PA začaly Adélce radit, aby vyšla z vany, aby se porod posunul. Sama osobně jsem si říkala, že mají asi pravdu. Adélka moc nechtěla, ale nechala se přesvědčit. Když však vyšla ven, říkala, že je moc unavená, že si potřebuje lehnout. Navrhla jsem naši ložnici.

PA 1 odešla beze slov nahoru odpočívat. PA 2 zůstala dole s Adélkou v ložnici. Zavřela dveře, aby měly klid. Slyšela jsem, jak Adélka křičí. Doslova křik a rady PA 1 ať dceru pustí, ať už ji konečně porodí. Ať tlačí.

Seděla jsem zděšeně před dveřmi i s moji kamarádkou Martinou. Tiskly jsme si vzájemně ruce a rozpačitě poslouchaly. Odešla jsem na chvíli za přítelem. Objal mě a mně poprvé vytryskly slzy. Jediné co jsem dokázala říct: “proč?”

Vrátila jsem se před dveře a poslouchala další křik a opět rady, jak má tlačit a dítě vytlačit a podobně. Po chvilce se dveře otevřely a PA2 vyšla s knihou ven (mezi kontrakcemi si četla). Sedla si a začala si číst. Ptala jsem se, zda dceru vyšetřily, když má už tlačit. Jestli je otevřená. Bylo mě řečeno, že je lepší vyšetření nedělat. Nechápala jsem, jak ji mohla PA 2 nutit tlačit, pokud ještě není otevřená. Začala jsem cítit nedůvěru.

Šla jsem za dcerou. Bylo mi doporučeno, abych ji nechala samotnou, že potřebuje rodit sama a v klidu. Ptala jsem se Adélky, jak to cítí. Byla jsem připravená na jakoukoli odpověď. Ptala jsem se zda chce být sama, jak ji je a podobně. Prosila mě, abych s ní zůstala. Byla vyčerpaná. Přišla PA 1 a přišlo doporučení ať vstane z postele a jde se projít na zahradu. Na to Adélka řekla, že není schopná, že nemá sílu se obléct. Následovala rada ať jde nahá, jen v županu (venku bylo asi 12 stupňů).

Adélka se přesunula za námi do obývacího pokoje. Pohupovala se, snažila se trošku chodit, hýbat se. Stála jsem u ní hladila ji, utírala krev. Při kontrakcích křičela. Obě PA seděly u stolu a četly si. Když Adélka odešla na WC, tak si vesele povídaly. Když se vrátila opět si četly.

Mezitím už odešla i má kamarádka. Omluvila se a řekla, že se na to nemůže dívat a že jde pryč. 
Tak jsem navrhnula, že bychom měli situaci nějak řešit. Adélka je vyčerpaná a porod se z nějakého důvodu zastavil. PA 2 Adélku vyšetřila a zjistila, že je otevřená na 5 cm. Byla jsem překvapená. Dvě hodiny před tím byla na 7 cm. Prý se to tak může stát. Osobně jsem o tom všem začala pochybovat.

Porodní asistentky se šly poradit. Potom přišly zpět a chtěly, aby s nimi Adélka odešla nahoru, aby ji mohly říct, na čem se domluvily. Adélka odmítla. Chtěla být s námi a navíc se třásla vyčerpáním, únavou. Návrh byl, že ji prasknou plodovou vodu a porod se tím urychlí. Další návrh byl, že ji rukou pomůžou roztáhnout vagínu, aby se porod urychlil.

Zeptala jsem se jestli i potom může porod trvat dalších třeba i 10 hodin. Řekly, že ano. Adélka se rozhodla, že pojede do nemocnice.

PA 2 prohlásila, že ji chce varovat. Už se ji to stalo v minulosti. Ženy, které se rozhodly odjet do porodnice toho potom litovaly. Znovu zmínila, že by Adélka měla rodit sama, že takto žena rodit nemůže. Na to jsem reagovala, že se domnívám, že každá žena je jedinečná a potřebuje tudíž jinou péči a podporu. Rovněž jsem upozornila na to, že přece může jít i o fyziologický problém. Obě toto odmítly.

Přes manipulativní prohlášení se Adélka rozhodla, že pojedeme do nemocnice. Chtěla jet s námi autem, ale nakonec jsme se domluvili, že pojede s PA a my pojedeme za nimi. Cesta byla nekonečná. Na dálnici jeli max. 100 km v hod. Nechápala jsem proč nejedou trošku rychleji.

Před Brnem jsem zahlédla zvláštní pohyb v autě. Volala jsem Danovi a ten mě řekl, že sjíždíme do Chrlic k jeho babičce a dědovi, že Adélka rodí. Říkala jsem, ať jedeme do Bohunic do nemocnice. Bohužel se tak nestalo.

Zastavili asi 20 m před domem. My za nimi. Vystoupila jsem z auta a utíkala k jejich autu. Adélka se snažila porodit. Byl to hrozný pohled. Stoupla jsem si před auto i s přítelem, abychom zabránili tomu, že její intimní partie uvidí pán, který ihned po zastavení odtáhnul žaluzie a sledoval co se děje. Přemýšlela jsem, kde je intimní prostředí, ve kterém žena potřebuje rodit.

Naštěstí mezi kontrakcemi se podařilo Adélku přesunout do domu. Začal kolotoč. Napouštění vany. Já běhala a sháněla vše potřebné. Dům nebyl připraven. Byli jsme v koupelně, která nebyla moc používaná. Naštěstí babička i dědeček nosili vše potřebné. Na zem starý koberec. Na to deky. Adélka do vany. Bohužel nenateklo dost teplé vody. Takže vodu zase rychle vypustit. Nevím kolikrát jsem vyběhla schody. Zapnuly jsme malé topení. Do toho kontrakce, křik. Babička s dědou chtěli volat sanitku.

A najednou jsem tam stála. Adélka stála ve vaně a rodila. Dan ji vší silou držel. Já stála před ní. Adélka se o mě opírala. Porodní asistentky chytaly miminko. Nemohla dcerku vytlačit. Až po několikáté se Adélce podařilo Viky porodit. Utíkala jsem pro plenky, které se nahřívaly dole v troubě. Balíme miminko. Adélka leží na zemi a krvácí. Doslova jednu dobu z ní stříkala krev. V obličeji vidím, že se vytrácí život. Ptám se jestli mám volat sanitku. PA zkouší nohy k sobě, nohy od sebe.. a krev stále teče. Chystají injekci. Píchají injekci a krvácení se zastavuje. Adélka má na sobě Viktorku. A já vím, že ji její dcera zachránila. Vidím, že je šťastná. 

Adélčino zranění je dost velké. Ptám se jestli pojede na šití do nemocnice. Dozvídám se, že není potřeba, že šití zvládnou. Adélka mě prosí, ať nevolám doktory. Nerada, ale poslechnu.

Jdu dolů…vyčerpaná, naprosto na dně si sedám vedle svého přítele. Volám fotografce Martině. Nemůžu plakat, nemůžu se radovat. Říkám fakta. Potom volám druhé kamarádce. Zase jen holá fakta. Má dcera rodila, jak ve starověku.

Vracím se zpátky. Adélka má celé přirození zasypané nějakým zásypem a je zašitá. Říkala, že to byla šílená bolest. Je hrozně bledá. Sháním banán pro přípravu koktejlu z placenty. Když vidím jaké obrovské kusy PA dává do sklenice, dělá se mi špatně. Adélka dostává nápoj. Dává si hlt a vidím, že má velké problémy, aby nezvracela. Obě PA tvrdí, že musí vypít celý připravený půl litr. 
PA se balí.

Ptám se co teď. Adélka chce domů. Dobře tedy. Postarám se o Viktorku. Podle PA není nutné Viktorku oblékat. Má zůstat nahá, jen zabalená do plenky a ručníku. Odmítám. Venku je 8 stupňů a nejsem schopná ji zabalit a bezpečně přepravit 70 km jen v plence a ručníku.

Zakrvácenou Adélku je nutné osprchovat a přepravit domů. Ve sprše Adélka omdlévá. Dostává studenou sprchu. Otevírá se okno. Adélka se třese zimou. Znovu se ptám PA jestli je v pořádku a nepotřebuje nemocnici. Obě nás ujišťují, že je vše v pořádku a do nemocnice nemáme jezdit.

Odnáším oblečenou vnučku dolů. Ukazuji ji prarodičům, příteli. Pevně ji k sobě tisknu. Je klidná. Spinká. Za celou dobu vůbec nepláče. Čerpám z ní klid. Volám moji mamce, bráchovi a sestřence. Posílám sms zprávu.

Dana posílám nahoru, stejně tak i mého přítele, aby se postarali o Adélku. Přítel Adélku snesl ze schodů. Sedli jsme do auta a odjeli domů. Po cestě se oba s přítelem ptáme Adélky jestli máme jet do porodnice na kontrolu. Odmítá. Chce být doma a odpočívat.

U domu omdlívá znovu.

Potom ji přenášíme do pokoje. Ukládáme je a jdeme spát.

Uléhám vedle mé mladší dcery a přestože jsem vyčerpaná, spánek nepřichází. Ve 4 hodiny ráno vstávám. Jdu do obýváků. Přichází můj přítel, objímá mě a já pláču. Pláču dlouho. Mám pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív. Cítím velkou vinu, jak jsem to mohla dopustit. Jak jsem to mohla dovolit. Jak to po mě mohla dcera chtít. Měla jsem se radovat a slavit. A já zažila něco takového. Totální bezmoc a frustrace. Vyplakala jsem se, jdu zkusit spát.

Následující den se znovu bavíme o nemocnici. Adélka svůj stav konzultuje s PA. Nemocnice není potřeba. Je to zbytečné. Adélka není schopná dojít na WC, stále se ji točí hlava. Může jen ležet. Vše je prý v pořádku. Mluvím s některými známými a ti doporučují nemocnici. Večer to Adélce opakuji.

Další den na to, Adélka odjíždí do nemocnice. Sama cítí, že je něco špatně. Bohužel vnitřní zranění nebylo zašito. Bylo zašito jen venkovní. Vše se musí znovu rozešít, zašít. Začínající zánět se zvládl díky infuzím, antibiotikům.

Mluvím s doktorem a poprvé cítím úlevu. Myslím, že to holky zvládnou.

A jak můžete zpracovat takový zážitek, poučit se z toho, odpustit, vyrovnat se s tím napíšu příště…

Dáša