OSVÍCENÁ NEJSEM, ANI DOKONALÁ

Dnes mě má starší dcera řekla, že nejsem zase tak osvícená.  Bylo to poté, co téměř 600 km od našeho bydliště, stála na hranicích a neměla žádný doklad, který by ji umožnil hranice přejet. A já ji nadala do telefonu. Naštěstí je to šikula, která situaci zvládla a přes hranice se dostala.

Je pár hodin po našem telefonu a já si uvědomuji, že o tom chci napsat. O tom, jak jsem se cítila a proč.

Po jejím prohlášení jsem se nejprve zamračila. Vzpomněla jsem si, že podobnou větu jsem slyšela před týdnem od mého ex partnera. Na mysli mě vytanulo všechno, co mně řekl. Na chvíli jsem se možná i urazila, pak se zasmála a v duchu si řekla:

„Adélko, ano nejsem dokonalá ani osvícená.“

Ano i já jsem obyčejná žena.

Žena, která někdy cítí, křičí, pláče a vzteká se. Žena, která dělá chyby.

A je to tak v pořádku.

Věnuji se osobnímu rozvoji již několik let. Životní lekce beru, jak přichází. Přemýšlím nad věcmi, které se dějí. Snažím se být tvůrcem svého života, ne jen bezmocně přihlížet, jak se něco děje. Snažím se být milá, chápající. 

Ale i já mám někdy krizi.

Mám dny, kdybych se radši neviděla. Dny, ve kterých prožívám situace, které mě vytočí. Dny, kdy mám pocit, že jsem na dně. Jsou to situace, které nemohu ovlivnit, nemůžu je mít pod kontrolou. Prostě a jednoduše se stanou. Dotýkají se mě, ale nehraji v nich hlavní roli.

Mnohdy v danou chvíli se ani neděje nic vážného. Ale možná se dělo kdysi v minulosti. Objeví se vzorec a já znovu prožiju již prožitou bolest. A mnohdy ještě v horší podobě.

A co jsem vlastně prožila dnes?

Cítila jsem absolutní pocit selhání. Jak jsem mohla, jako matka, nezkontrolovat své 18ti leté dceři pas v kabelce. Má dokonalost byla ta tam. Taky jsem cítila strach. Strach z toho co bude.

Když to teď píšu, znovu se usmívám.

Milá Adélko i všichni ostatní! Ano, můžeme dělat chyby.

Je důležité si uvědomit, že ve většině případů nejsme rozrušení z důvodu, ze kterého si myslíme, že rozrušení jsme. Často pohlížíme na druhé jako na ty, kteří mohou za náš stav. Není tomu tak.

Znovu si přehrávám dnešní telefonát. A představuji si, jak reaguji v klidu a s pochopením. Jak ti mimo jiné říkám:

„Ano mám problém. Jsem nervózní a nevyrovnaná. Přesto tě neobviňuji z toho, jak se cítím. Je pravda, že tato situace ve mně něco probudila, ale to něco, nemá s tebou nic společného. Sama ještě vlastně ani nevím, proč se takto cítím. Ze zkušeností vím, že skutečný důvod k hněvu je ve většině případů jiný, než se původně zdá. 
Teď pár hodin poté jsem ho objevila. Nezlobila jsem se na tebe, ale na sebe. Děkuji, že mě chápeš. Děkuji, že jsi mi nastavila zrcadlo.“

Na závěr bych vám ráda doporučila tuto jednoduchou techniku. Dnes večer, než půjdete spát, projděte v mysli svůj den. Pokud tam najdete nějakou negativní scénu. Přehrajte ji. Představte si, jak jste se zachovali jinak. Řekli, co jste měli říct. Byli jste vyrovnaní a klidní. V duchu se omluvte všem, kterých se situace dotkla. Poděkujte za lekci, kterou jste dostali. Usmějte se a s láskou se přijměte.

Krásné dny

Dáša