LÁSKA

Poslední dobou přemýšlím nad láskou. A to je i důvod dnešního článku. V dnešní době mnoho debat o lásce začíná tématem sebelásky. Nechci dnes psát o sebelásce. I když jsem přesvědčená, že je v našich životech důležitá. Chci psát o lásce člověka k člověku.

A to lásce bez podmínek.

Jsem šťastná, že tuto lásku ze svého života důvěrně znám. Jsem radostná, že touto láskou miluju a jsem milovaná.

První osoba, která mě napadne, když přemýšlím nad láskou je má babička. Z fyzického světa odešla loni. Celý život byla zdárným příkladem toho, co je bezpodmínečná láska. Milovala nás, všechny. Bez rozdílu dosažených úspěchů ve škole, v práci. A učila nás, jak je důležitá láska v našich životech. Často říkala: „hlavně se mějte rádi, děti“. Její láska ji umožnila v lásce odejít. Když odcházela, bylo nás u ní přes deset. Jeden po druhém jsme se s milovanou babičkou loučili a projevovali naši lásku k ní. Nebyla sama.

Další osobou v mém životě, která mi ještě dnes dává velké lekce, je moje maminka. Obyčejná žena, která dokázala neobyčejné. Dokázala milovat nás své děti, přestože jsme se mnohdy chovali jinak, než by si přála. Má matka žije přes 20 let v domácnosti s mým bratrem, který je drogově závislý. Kdo má ve svém okolí narkomana, ví nejlépe, jak vypadá takové soužití. Přestože jsem roky tuto skutečnost nemohla přijmout, často jsem se zlobila, hádala s mamkou, trvala na svém, o bratra se dál starala. Až jsem tuto skutečnost přijala. Přijala jsem svého bratra, přijala jsem jeho příběh a pochopila, že tak to prostě je. Dnes maminku nekritizuju a snažím se být v těžkých chvílích při ní. Maminka nás miluje všechny svou láskou bez podmínek. Životní změny, kterými procházíme, přijímá někdy s radostí, jindy se smutkem, ale vždy se stejnou láskou. A já ji dnes přijímám a miluji takovou jaká je.

Sama jsem měla to štěstí, že jsem matkou dvou úžasných dětí. Dnes už vím, že je také miluji stejnou láskou. Láskou, která neočekává. Láskou, která dává a zároveň přijímá druhé v jejich nedokonalosti. Láskou, která dovoluje dělat chyby, které nebudou potrestány tím, že jim lásku odeberu. Přestože jsou chvíle, kdy sleduji počínání mých dcer, miluji je a důvěřuji jejich vnitřní moudrosti. Respektuji tak jejich právo vyjadřovat jejich myšlenky, pocity a zájmy. A vím, že je budu milovat i v případě, že nevystudují vysokou školu, nebudou mít samé jedničky a mnoho dalších podmínek, které někdy my rodiče svým dětem klademe.

Mám velké štěstí, že mám vedle sebe partnera, který mě rovněž přijímá a miluje v mé nedokonalosti. Najednou se cítím volná, svobodná. Mohu se chovat, jak chci. A možná i právě pro to bezpodmínečné přijetí, se k němu chovám lépe než k mému bývalému partnerovi.

Každý z nás se může podívat na své vztahy, které má.

Co očekává od svých dětí? Od svého partnera?

Používáme někdy výrazy, kterými svým blízkým dáváme najevo, že je můžeme přestat milovat, když se zachovají jinak, než si přejeme?

Možná ano.. a možná ten dnešní den je den, kdy můžete začít druhé milovat láskou bez podmínek.

“Láska bez výhrad odpovídá jedné z nejhlubších tužeb nejen u dítěte, ale u každého člověka. Na druhé straně být milován pro své přednosti, pro své zásluhy – to vždy zanechává pochybnosti: možná, že jsem člověka, po jehož lásce toužím, neuspokojil, možná to, možná ono – pořád je tu strach, že by láska mohla zaniknout. Kromě toho „zasloužená“ láska snadno zanechává hořký pocit, že mě milují ne pro mne samotného, nýbrž pouze proto, že nějak vyhovuji, uspokojuji. Zůstává pocit, že vůbec nejsem milován, ale využíván.“ (Erich Fromm, Umění milovat)

S láskou

Dáša