DEN 22. ZAČÁTEK KRIZE NEBO DAR?

1256x

Den 22.

První krize? Už toho mám zatraceně dost. Ano, chci svoji práci. Chci, aby byl svět zase normální. Aby byla Eli ve škole, já mohla tvořit, školit a přes víkend něco vymyslet. Zajet na výlet, oběd, do kina. Dát si snídani s kamarádkou, pivko v hospůdce. 

Racionálně, logicky si dokážu zdůvodnit, že to tak ještě chvíli nebude. Cítím frustraci a začínající vztek. Celé moje tělo je napnuté.

Budím se a místo tradičního mazlení s dětmi, chci zůstat v posteli a nic neřešit. Jedna pozitivní zpráva, poprvé od přetočení času se budíme dřív než 8:30. Je 7 hodin. Stihnu o dvě hodiny víc pracovat, možná konečně něco napíšu. Vzápětí přichází další myšlenka, že o dvě hodiny víc budu chystat svačinky, uklízet nepořádek, krmit kočku a řešit děcka.

Tak takto to nějak vypadá. Frustrace, která přerůstá v depresivní náladu. 

Z obyváku slyším kočku, která se opravdu hlučně dožaduje další dávky žrádla. Nevím kam to dává. Za poslední tři týdny má rozhodně tasemnici. Asistuje u každého jídla a nejen to. Dřív jsem ji s radostí dávala kousky, dnes ji pro jistotu vyhazuji na chvíli ven, abych se najedla. Musím ven z postele, abych zabránila tomu, že hladově skočí do misky s jogurtem a bude následovat ještě větší křik.

Stejně jako každý den se náš dům za chvíli promění v zábavní hřiště a park. To, co jsem zpočátku obdivovala jako kreativní počin dětí, mi dnes přináší další vrásku na čele. Ono se to totiž musí taky uklidit. Navíc jakákoli kreativita znamená: “Mami, pojď se podívat.” “Mami, můžeš mi pomoct?” “Mami, kde máme……?” Má odpověď: “za chvíli” generuje dalších 10 vět, že je to potřeba hned a podobně. Není v lidských silách vysvětlit, že růžovou látku nemáme, že v zimě se nedá spát na zahradě ve stanu, protože je přece jaro a mnoho dalšího. 

Denně se tak snažím o multitasking, který prostě a jednoduše nefunguje. Nedokážu se ponořit do kreativní činnosti, vymýšlet co bych potřebovala vymyslet. Když s někým telefonuji, něco řeším, obvykle do pár minut jsem přerušena dotazem na jídlo, svačinku nebo hádkou. Co pár dnů zpátky šlo lehce, jako po másle, teď prostě dře.

Do toho se taky musí jíst. Jídelní lístek byl skvělý nápad, ale chystám minimálně o dvě jídla denně víc. Nebo se mi to snad zdá? Sotva uvařím, přichází otázka “co máme na jídlo?” Doplním zásoby, lednička je za chvíli znovu prázdná.

Sociální podpora, kterou obvykle doporučuji, v těchto dnech přestává fungovat. S nejlepší kamarádkou si denně voláme a posíláme vtipy. Poslední dva dny téměř nic. Není se čemu divit. Taky je zavřená s děckama doma. 🙂 Navíc když mi ráno přichází jedno vtipné video, vůbec mi nepřijde vtipné. 🙂 Ztrácím snad smysl pro humor? 

Dokonce mě napadlo, že bych se mohla opít. Ale kromě toho, že nemám žádné dobré víno, si uvědomuji, že neumím ani pít a zítra by mně bylo ještě hůř. S lítostí tedy zavrhuji i tento nápad. 🙂 Trošku závidím lidem, kteří se opijou, odreagují a na druhý den fungují. 

Domácí škola je taky kapitola sama pro sebe. Obdivuji rodiče dětí, kterým to nejde snadno. Ela má vše hotové za chvíli. Ale bohužel ta chvíle se neuvěřitelně natahuje. Mé počáteční odhodlaní o režimu bere v těchto dnech za své. Vzdávám to. Prosím tatínka jestli by tento týden mohl vzít za mě a úkoly zkontrolovat. Zatím se tak nestalo a je mi to fuk.

Děcka jsou v pyžamu klidně i do 14 hodin. Jediné proč se pak oblečou, že jdeme na zahradu, přijede za Elou tatínek nebo má Ela on-line hodinu angličtiny nebo klavíru. Věřím, že nebýt těchto aktivit, vydrží v pyžamu celých 22 dnů. 

Včera jsme se vydali na procházku do lesa. Potřebovala jsem se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu. Nikde nikdo, sundám si roušku. Můj ex, tatínek mé dcery totálně pohoršen nad mou nezodpovědností. Vzdaluji se. Sedám ke stromu se staženou rouškou a dýchám, dýchám. Cítím neuvěřitelnou vděčnost za těch pár minut pro sebe. Za čerstvý vzduch. 

Raději vůbec nebudu psát o finančním dopadu této hry, kterou teď tady hraju respektive hrajeme.

Přemýšlím co s tím? 

Jednoduše se z toho nepo..… Prostě dovolit si být i naštvaná. Přijmout to, že není každý den posvícení. Přijmout sebe i se “špatnou” náladou. A klidně si i představit nejhorší možný scénař. Tak co? Přinejhorším….

Už jen tímto vědomím se mi ulevuje. 

Navíc mám další tajný recept, který obvykle funguje. Psaní. Zavřela jsem se chvíli a napsala tento článek. A světe div se. Cítím úlevu. A už znovu dokážu vidět, že venku svítí sluníčko a bude další “krásný” den. 

Naštěstí taky znám svou cykličnost. Vím, že období čarodějky, které právě teď prožívám, je období, které mi temnou stránku často ukazuje. A taky vím, že už to nebude dlouho trvat a zase se mi uleví. Odpočinu si, naberu sil a plná elánu se pustím do všech aktivit.

V těchto dnech mi moc nefungují pozitivní afirmace. Co mi funguje drobné vděčné okamžiky, krátké meditace, příroda, cesty k sobě, při kterých si víc a víc uvědomím, co mě vlastně štve. Ve své podstatě je to všechno a nic. 

Může to znít sobecky, ale pomáhá mi taky vědomí, že tisíce lidí jsou na tom vlastně mnohem hůř než já. Tudíž to se mnou není zase tak špatné. Modlím se za všechny, kteří potřebují sílu a energii ke zvládnutí dalšího dne.

Dokonce se teď i usmívám. Směju se sama sobě, že jsem se zase nechala lapit do sítě negativní energie. Odbíhám najít kuličky, které jsou teď nezbytně nutné pro stavbu dráhy a dokonce hladím mého broučka po hlavě. Není to se mnou zase tak špatné.

Jo je to zase dobrý. Zvládnu to. Zvládneme to. 

A jak to máš ty?

Necháš se pohltit temnotou na minuty, hodiny nebo dny? 

Znáš recept na tyto chvilky? 

Několik mých typů:

  1. Přijmout to.
  2. Odpočinout si, pokud si tělo o to říká.
  3. Uvědomit si fázi cyklu. 
  4. Dělat něco, co přináší radost.
  5. Projít se v přírodě, meditovat.
  6. Dobře spát.
  7. Kvalitně jíst a dostatečně pít.
  8. Dovolit si nebýt 100 % – nechat děcka v pyžamu, dát jim klidně toast, neuklízet. Pryč s perfekcionismem. 
  9. Udělat něco smysluplného.
  10. Vyjádřit vděčnost nad tím, co máme. 
  11. Pustit si oblíbený film. 
  12. Číst alespoň chvíli oblíbenou knihu. 
  13. Usmát se.
  14. Říct si o pomoc. 
  15. Pochopit, že i temnota k životu patří a přináší nám poselství a mnoho darů.

S vděčností tedy přijímám i tuto svou temnou náladu, která se během psaní jaksi ztratila, transformovala. Už ji vlastně necítím. Cítím jen únavu. A únava není to stejné jako frustrace nebo depresivní nálada.

Děkuji. 

S úctou a vděčností 

Dáša

PS: A když budeš mít pocit, že už z toho blázníš, tak se jednoduše propojme… napiš nebo se přihlas na Webinář pro ženy.