CO S ČLOVĚKEM UDĚLÁ TRAUMA

Když se organismus nedokáže se situací vypořádat, vzniká trauma. Na první pohled je po všem, zátěž ale zůstává.

Blíží se první narozeniny mé vnučky. Dcera připravuje oslavu a já se ve vzpomínkách vracím do dne, kdy má vnučka přišla na svět. Dne, který byl jedním z nejšťastnějších v mém životě, ale zároveň jeden z nejtěžších.

Od začátku jsem věděla, že porod mé dcery nebude jen tak. Nějakou dobu jsme vedly spory o tom, jak a kde bude rodit. Nakonec jsem se rozhodla akceptovat její volbu. Má dcera rodila doma. Tento článek však není o domácích porodech. Nebudu popisovat, co všechno jsme ten den prožili. To patří jinam. Chci psát o tom, co se dělo uvnitř mě, se mnou a hlavně důsledek, který tato událost měla na můj život.

Trauma v dnešní době není tabuizované téma. Naopak. Mluví se o něm i píše celkem běžně. Na internetu můžeme najít celou řadu různých článků a také možnosti, jak se zbavit svých traumat jednou provždy. Myslím, že si každý z nás dokáže vybavit trauma zejména v souvislosti s extrémními situacemi. Válka, povodně, tsunami, oheň, teroristický útok, znásilnění, přepadení.

Méně už mluvíme o méně viditelných traumatech. O těch, která se dějí denně. Ovlivňují naše životy, ale nejsou tolik nápadné. Jde o událost, která skončila a vše na první pohled vypadá, že se vlastně nic nestalo. Ale zdání často klame.

Tak to bylo i s naším porodem. Dcera nakonec porodila zdravou krásnou holčičku. Ale ty okamžiky, kdy v bezvědomí a v krvi ležela v koupelně, se mi dlouhou dobu vracely. Myslím, že žádná matka by takto neměla vidět své dítě. Na první pohled vše dobře dopadlo. Není třeba to řešit, není třeba se k tomu vracet. Mnoho známých i přátel mě přesvědčovalo, že je vše v pořádku. Ale já to tak vůbec necítila. Nebyla jsem v pořádku.

Nejdůležitější v souvislosti s traumatem je pochopit, že jde o subjektivní událost, kterou prožíváme zcela odlišně než ostatní lidé a velmi individuálně. To, co cítím já, necítí nikdo jiný stejně. Prožíváme vše po svém. Po svém se s tím i vypořádáváme.

Trauma nesouvisí ani tak s událostí, která nastala, jako spíš s nervovou soustavou, vlastní odolností, znalostí svého vnitřního světa.

Kdy mluvíme o traumatu

V běžném životě prožíváme mnoho stresových událostí. Jde o situace, kdy na nás působí stresory a náš organismus se jim snaží zabránit a vrátit tělo do běžného stavu. Trauma nastává tehdy, kdy už událost přesahuje běžnou stresovou situaci.

Porod mé dcery nepatří do kolonky běžných stresových událostí. Po zhruba 14 hodinách jejího porodu bylo mé tělo přehlceno. Začala jsem fungovat spíš jako stroj. Naprosto odpojená od svých vlastních emocí. Z posledních sil jsem donutila a přesvědčila dceru a dvě porodní asistentky k cestě do porodnice.

Když během transportu došlo ke změně plánu a dcera nakonec rodila v nepřipravené koupelně u prarodičů, nebyla jsem již schopná téměř ničeho. Všechny mé obranné mechanismy byly podkopány. Byla jsem naprosto zoufalá a bezmocná. Neměla jsem vliv na to, co se dělo. Nedokázala jsem dceru přesvědčit, aby odjela do nemocnice. Jako robot jsem zabezpečila vše potřebné a postarala se o vnučku.

Naší přirozeností je se z traumatu vyléčit. Součástí tohoto léčení je dokončit instinktivní reakci.

Mé tělo zamrzlo. Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného zažila. Nejde ani o nijak neobvyklou věc. Zamrznutí je jednou ze tří základních obranných reakcí, které nám zajišťují přežití. Náš plazí mozek, zodpovědný za instinkty, ve chvíli ohrožení zavelí utéct, zaútočit nebo zamrznout.

Problém není v tom, že mé tělo zamrzlo. Je to celkem logická reakce. Nemohla jsem utéct, přestože jsem ve své podstatě chtěla. Opravdu mě napadlo během porodu zmizet někam daleko a vrátit se, až bude po všem. Má logická část mozku vyhodnotila, že nemůžu. Ve své podstatě to, že jsem zůstala, možná dceři zachránilo život. Ale mé tělo bylo k útěku připraveno. Energie se uložila v mé nervové soustavě. Navíc se vše proměnilo v bezmoc.

Na nikoho jsem nemohla ani zaútočit. Ano, i to mě napadlo. A kvůli tomu, že jsem nevybila energii tímto způsobem, nastala třetí možná varianta. Zcela logicky jsem zamrzla. Najednou jsem necítila nic. Energie, která se nashromáždila během procesu zamrznutí, zůstala uvězněná v mém těle. Nedokázala jsem plakat ani se při narození mé vnučky radovat. Posttraumatická stresová porucha se objevila proto, že nedošlo k dokončení procesu.

Naštěstí naší přirozeností je se z traumatu vyléčit. Součástí tohoto léčení je dokončit instinktivní reakci. Pokud k tomu nedojde, trauma může být zdrojem skutečného utrpení v našich životech.

Pocity v těle

Prvních několik nocí po této události jsem nemohla spát. Budila jsem se a stále se mi vracely některé scény. Bylo to jako ze špatného filmu. Měla jsem záchvaty úzkosti. Bolelo mě na hrudníku, nemohla jsem dýchat. Vytratila se sexuální chuť. Měla jsem pocit, že můj život už nikdy nebude stejný. Nemohla jsem o události mluvit. Myslela jsem, že se zblázním. Tento stav se vlastně ani nedá popsat. Tak trýznivý byl.

Domluvila jsem si konzultaci s psycholožkou. Podařilo se jí rozmluvit mě. Ulevilo se mi. Najednou jsem o porodu dokázala mluvit i s kamarádkami.

Po nějaké době se spánek zlepšil a já měla pocit, že vše bude jako dřív. Ale nebylo to úplně tak. Měla jsem v sobě neuvěřitelný vnitřní vztek na sebe i na svou dceru. Při jakékoli vhodné příležitosti jsem jí porod předhodila. Přestala jsem věřit, že je schopná rozhodovat se jako dospělá žena. Občas jsem měla záchvaty prudkého vzteku s naprosto destruktivním chováním. Chvílemi jsem byla zděšená z hluboké nenávisti vůči dceři. Potlačovala jsem ji. Nechtěla jsem si přiznat, že něco takového je možné.

Toto uvědomění přišlo po mém odloučení a návratu z Bali. Bylo to pro mě skutečně velmi důležité a léčivé. Ale vyhráno ještě nebylo. Stále bylo ve mně něco uvězněno. Něco, co potřebovalo ven v bezpečném prostředí. V podmínkách, ve kterých je to možné.

Na semináři krizové intervence jsem znovu hovořila o porodu mé dcery. Tentokrát jsem komunikovala i negativní energie, které jsem měla. Znovu jsem cítila, že se mé tělo třese. Poté jsem cítila úlevu.

Po měsíci jsem vedla seminář, ve kterém jsme měly jedno speciální prožitkové cvičení. Bouchaly jsme rukama do polštářů a s důrazným NE říkaly ne všemu, co nechceme mít v životě. A já křičela ne na svou dceru, přítele, porodní asistentky. Cítila jsem slzy na tvářích. Cítila jsem velkou úlevu.

Znovu se mi do těla vrátil klid. Jeden jediný den ovlivnil téměř celý jeden rok mého života.

Skrytá traumata

Vědomě jsem se zamyslela nad svým životem. A uvědomila si, že tento stav jsem již zažila několikrát. Při úmrtí mého strýce, kdy jsem neplakala, zařizovala vše kolem pohřbu. Když mě opustil přítel a oznámil mi to v naprosto nevhodnou chvíli a já nemohla na sobě dát nic znát. A v mnoha dalších.

A tady vzniká jistá patologie. Pokud se často uchylujete k reakci zamrznutí, může se stát chronickou. Energie se stále ukládá a může být velmi destrukční. Primárně trápí člověka, který se do toho stavu dostal, ale může mít velký vliv na celkový život, vztahy i práci. Obranný mechanismus, který je jinak velmi užitečný, při nedokončených biologických procesech může být zničující.

Žijeme život s narušeným spánkem, agresí, nerovnoměrnou aktivitou, narušenou sexualitou, příjmem potravy nebo třeba extrémní hyperaktivitou. Do toho se přidává strach, který nám celkový stav ještě zhoršuje a může přerůst až do panického strachu.

Pokud dojde k situaci, která je pro nás extrémně náročná, můžeme si všimnout, co se děje v našem těle.

Zvládnout své vlastní trauma je pro každého z nás individuální úkol, který může trvat nějakou dobu a může se skládat z mnoha malých kroků. První a nejdůležitější je si uvědomit, že jsme traumatem prošli a prožili jsme fázi zamrznutí. Někdy si totiž pod traumatem představujeme jen výše uvedené situace. Ale traumatickým může být například i zákrok u lékaře.

Je také dobré mít sebereflexi a uvědomit si, že život, který žijeme, je ve velké míře ovlivněn právě minulými zážitky. Také je dobré si povšimnout, jestli ve svém životě máme nějaké destrukční vzorce. A pokud ano, vědomě s nimi začít pracovat. Věnovat pozornost tomu, na co a jak reagujeme.

Je dobré mít vědomí, že každé zranění je možné léčit a dokonce následkům traumatických situací předcházet.

Přijmout a nechat odplynout

Pokud dojde k situaci, která je pro nás extrémně náročná, můžeme si všimnout, co se děje v našem těle. Nejčastější příznaky jsou samozřejmě fyzické v podobě zrychleného tepu, obtíží s dýcháním, napětí svalů, studeného potu. Ale také psychické – překotné myšlení a velké rozrušení, ale také nemožnost myslet.

Pokud si dovolíme vše, co se děje, přijmout a umožníme tomu, co cítíme, aby plynulo dál, dosáhnou tyto příznaky vrcholu a pak začnou pomalu slábnout. Může docházet k různým projevům v podobě třesu, vibrací. Projede námi vlna horka, tep se zpomalí, svaly se uvolní a dech se uklidní, až nakonec můžeme znovu cítit úlevu, pohodlí a bezpečí. Samozřejmě pokud máme možnost reagovat útokem nebo útěkem, tato energie v našem těle nezůstává.

Životy nás všech ovlivňují různá traumata. Menší či větší. Když se pak tváří v tvář setkáme s některými důsledky traumat, nerozumíme jim, nedokážeme je pochopit a často je soudíme. Zrovna tento týden jsem šla dceři pro pas. Když jsem vešla do budovy, slyšela jsem opravdu strašný dětský křik.

Říkala jsem si, že to nebude jen tak. A taky nebylo. Na chodbě byl asi čtyřletý chlapeček. Křičel. Slzy jsem měla v očích i já. Otec se ho snažil uklidnit, na synka však nic nezabíralo. Křičel, snažil se utéct. Myslím, že jsem nikdy nic podobného nezažila.

Když jsem se dostala k úřednici, zjistila jsem proč. Chlapeček měl za sebou operaci srdce a bál se, že je znovu v nemocnici. Srdce se mi sevřelo. Nejraději bych za ním šla a objala ho. Chlapečka přes křik vyfotili a pustili zpět na chodbu. Úřednice to komentovala, že už by toho mohl nechat, však už mu nikdo nic nedělá. Smutně jsem se podívala a řekla, že nikdo z nás nemůže soudit reakci toho chlapce, pokud nevíme, co prožil.

A o tom to je. Nikdo z nás neví, co člověk, který je vedle nás nebo naproti nás, skutečně prožil, co má za sebou. Jeho reakce pro nás mohou být naprosto nepochopitelné, nepředvídatelné. S vědomím toho, že každý z nás prožil různé stresové i traumatické události, můžeme být více tolerantní a ohleduplní k druhým a nakonec i k sobě. Můžeme přestat hodnotit, posuzovat a spíš s pochopením přijmout druhého i sebe.

Dáša

Originál článku vyšel dnes t.j. 6.3.2017 na psychologie.cz