ZA KAŽDÝM ANO JE MINIMÁLNĚ DESET NE

Můj život se na první pohled jeví jako velmi úspěšný. Minimálně co se pracovní sféry týká. Tvořím si co mě baví, těší, dává smysl a naplňuje. Školím zajímavá témata, která mám dost odžitá. S klienty řeším životní křižovatky a společně hledáme nové cesty. Splnil se mi sen.

Chtěla bych se vám však k něčemu přiznat. Za každým ANO v mém životě je mnohonásobně víc NE.

Co tím chci říct? Co tím myslím?

Některé z mých článků byly otisknuty v časopisech, na různých webech, použity v rozhovorech. Skvělé. Radost, důvod k oslavě. Po pravdě však daleko víc článků bylo odmítnuto.

Stovky klientů se mnou konzultovalo. Dobrý pocit na obou stranách. Ale oslovilo mě mnohonásobně víc lidí, kteří se nakonec rozhodli pro někoho jiného.

Vedla jsem už stovku seminářů. Ale daleko víc těchto seminářů bylo zrušeno. Ať už mé osobní či semináře pro různé instituce. 

Radovala se z mnoha domluvených spoluprací, které nakonec těsně před realizací byly zrušeny, případně se nakonec rozhodli pro někoho jiného. Přestože jsem tomu věnovala čas, úsilí a poctivě vše připravila.

Ve výčtu bych mohla pokračovat dál. 

Jen moji velmi blízcí ví kolik je za mým úspěchem odmítnutí. Ale i oni ví jen o ledovci, který je nad hladinou. Raději totiž o tom, co je pod hladinou nemluvím. Snad, abych tomu zbytečně nedala sílu a větší pozornost. 

Jak se mi teda daří se nakopnout? Motivovat? Jak dokážu přes velké množství ne dál psát, vymýšlet projekty, nové semináře, akce? 

Netvrdím, že je to vždycky snadné. Ale mám už svůj osvědčený recept, který s vámi ráda posdílím.

Tady je:

• Když mi přijde NE (jakékoli) objeví se vnitřní démoni. Našeptávači, kteří mi říkají ať raději dělám něco jiného, možná užitečnějšího. Ať už se na to vykašlu a ve svém volnu raději sleduji televizi, chodím na akce a žiju jak “normální člověk”. Ať přestanu v noci vstávat, psát a raději spím. Poslouchám je. Pak je obejmu, pomazlím se s nimi a řeknu jim, že ano, že možná mají pravdu. Že to tak dokonce můžu začít dělat. Neodmítám je, nebojuji s nimi. 

• Pustím si hudbu. Sednu k počítači a poslouchám. A ano někdy ukápne i slza. Chvíli si pobudu se svým smutkem a dopřeju mu potřebný prostor. 

• Pak si vzpomenu na svou kariéru v obchodě. Jak jsem učila sama sebe, ale i své obchodníky, že za každým NE, může přijít ANO. Ne znamená ne teď v konkrétní chvíli, konkrétnímu projektu. Nikdo ve své podstatě neodmítá vás jako člověka. Odmítá jen vaši službu, seminář, knihu, článek. Teď se to prostě nehodí. Třeba jindy. Za půl roku, za rok. A třeba taky nikdy. Ale naštěstí ještě jsem nepředstavila mé projekty všem lidem. Pořád mám další tisíce lidí k dispozici.

• Nakonec si uvědomuji to nejcennější. Tvořím pro činnost samotnou. Psaní mě naplňuje. Pocity, které prožívám když mé prsty běží po klávesnici, když natáčím vizualizace, točím videa, vedu semináře jsou dost. Naštěstí v této činnosti můžu pokračovat. Nikdo mně ji nevzal. Nebude zítra seminář? Nevadí. Můžu něco napsat. Nechtějí článek na nějaký super úspěšný web? Dám ho na svůj. Odmítla paní konzultaci? Mám prostor pro vytvoření něčeho nového.

• Začínám se znovu usmívat a pociťovat neskutečnou vděčnost. Radost nad vším, co jsem se za svůj život naučila. Cítím důvěru, že věci se dějí přesně tak, jak mají. Nic není špatně. Všechno má svůj význam, skutečný důvod, který teď nevidím, nechápu. Toto vědomí mi umožňuje pokračovat. Vysílám pozitivní myšlenky všem, kteří mi říkají ne. Nesmírně mě tím totiž posilují. A taky se modlím. Děkuji za přijetí i odmítnutí. Bylo by totiž nefér děkovat jen když se daří. 

• Věřím na synchronicity, na jasné znamení, které dostávám. A tak se v takových dnech otevírám znamení. Vždycky přijdou. Ozve se mi klient, dostanu hezkou zpětnou vazbu, napíše mi kamarádka, která se i roky neozvala. Jenže to není všechno. Obvykle zpráva souvisí s tím, co zrovna řeším. Kladu si otázku zda pokračovat v nějakém projektu a dojde info, že by daná osoba uvítala něco, co přesně daný projekt obsahuje. Hurá. Až takto to magicky funguje. Uff. 

• Přijímám. Má práce není pro všechny. Ani mé rituály, mé články, knihy, on-line projekty, semináře. Ano není. Je to tak v pořádku. Každý má možnost volby. Každému nevyhovuje můj styl.

• Přemýšlím a jdu do akce. Koho tedy můžu oslovit? Začínám psát e-maily, oslovuji další vhodné zájemce pro spolupráci. Napíšu článek na svůj web. Vytvořím další část mého projektu. Opravím něco na webu. Krok za krokem. Každý den se dál věnuji své činnosti. Raduji se při tvoření. A dřív nebo později zase přichází ANO. 

Pár dnů zpátky jsem četla citát, že jsme tím, co děláme, nikoli co říkáme, že děláme. Tak pracuji a dělám. Den za dnem. I když přijde ne nebo přijde ano. 

Nepracuji, protože mě k tomu nutí šéf. Pracuji, protože cítím, že musím z jiného důvodu. Z něčeho vyššího, co mě přesahuje. Mám potřebu mé zážitky sdílet a tím předat jiným. Umožnit nám všem prožívat kouzelné životní okamžiky, dovolit si znovu snít, pracovat se svou myslí, dokázat se smířit s konci a daleko víc. Tvořím, protože je to můj život. A když na konci práce přijde pozitivní zpětná vazba, i například v podobě jen jednoho jediného člověka, vím, že to mělo smysl. 

Tímto článkem vám chci dát naději, ukázat na svém příkladu cestu. Třeba tento článek bude součástí synchronicit. Možná zrovna teď přemýšlíte, že se vydáte jinou cestou. Chcete vzdát projekt, nějaký svůj sen. Nedokážete unést další ne. Pak zkuste můj návod. Věřte, že v tom totiž nejste sami. 

Ráno jsem dostala hned několik ne. Prošla jsem si celým procesem, který jsem vám popsala. A teď po dopsání tohoto článku, pokračuji v tvoření. S radostí dělám co je mi nejbližší. Cestuji, píšu, točím vizualizace, můj nový projekt Virtuální cestování. Třeba se spolu na nějaké cestě potkáme. Nebo taky možná NE. 🙂

I tak děkuji.

S úctou k zázraku tvoření a každému ano i ne

Dáša