Děkuji...jsem vděčná

Jsem vděčná, že jsem žena. Jsem vděčná, že jsem žena, která žije podle sebe.
 Jsem vděčná, že jsem žena, která se o sebe dokáže postarat. Jsem vděčná, že jsem žena, která se dokáže postarat o své děti. Jsem vděčná, že jsem žena, která se umí postarat o svůj dům, své auto i zahradu.

034.jpg

Ve výčtu za co všechno jsem vděčná bych mohla pokračovat.


Vděčnost se stala součástí mého života.


Každý den cítím mnoho chvilek, ve kterých děkuji.

Ráno když vstanu a venčím mého psa… je mi zima, ale cítím radost a vděčnost za čerstvý vzduch, který natahuju do svých plic.
Mám radost když můžu mým autem zavést Elenku do školy a cítím ty “koně” pod kapotou. Vím, že když na to šlápnu, tak se auto rozjede.
Cítím vděčnost za to, že můžu sednout ke svému počítači a svobodně psát.
Vděčnost za to, že se dokonce některým lidem mé články líbí.
Ještě větší vděčnost cítím když mluvím s klientem a dává nám smysl o čem se bavíme.

Dokonce jsem se dostala tak daleko, že cítím vděčnost i za na první pohled negativní věci, které přichází. Nechci být odmítavá i k těmto darům, které se objevují. Protože pokud bych odmítala na první pohled negativní, jak bych za nimi mohla posléze najít něco pozitivního?

Je to něco málo přes měsíc, kdy mně zavolala má bývalá spolužačka z gymplu kvůli plánovanému srazu. Poprosila mě jestli bych mohla kontaktovat dvě spolužačky a jednoho spolužáka. Hned jsem to udělala, protože ve velkém množství mých úkolů bych mohla zapomenout.

Spolužák se mi ozval. A to z Norska. Poslala jsem mu termín a info ať přijede. Napsal, že neví, že má být doma o týden dřív. Tak jsem mu psala znovu ať prostě přijede..ať naplánujeme mou návštěvu Norska. Odpověděl, že můžu přijet i bez srazu.

A tak během pár zpráv jsme se opravdu domluvili. Měla jsem mít zrovna za týden čas pro sebe. Elenka byla na lyžích s tatínkem.

Myslím, že jsme tomu ani jeden nevěřili. Prostě jen jsme to plácli a nechali být. Ale pak další dva, tři dny si občas napsali co letenka. No a já ji pár dnů před termínem koupila a nakonec skutečně odletěla.

Řekla jsem to v práci a těšila se na 4 dny pro sebe. 4 dny, kdy můžu zapomenout na to, že jsem maminka, že mám práci, dům a spoustu dalších povinností.

Letěla jsem přes Oslo, kde jsem měla hodinovou pauzu. Než jsem stihla vystoupit z letadla, měla jsem zprávu od kolegyně, manažerky, že by se mnou ještě ráda před odletem hovořila a taky od kolegy. Věděla jsem, že se něco vážného děje.

Poslala jsem jen zprávu jestli končí naše spolupráce. Po chvíli jsem dostala odpověď, že ano.

Nebudu tvrdit, že jsem nic necítila. Cítila. Mé tělo se začalo mírně třást. Cítila jsem znechucení a odpor k nové informaci. 

Naštěstí tento stav trval opravdu chvíli. Sedla jsem si a začala dýchat. Po chvilce jsem se uklidnila. Mé tělo se začalo uvolňovat a z původní křeče, do které se dostalo, byl najednou “normální” stav.

Sedla jsem do letadla a začala psát. Téměř celý let jednu hodinu jsem psala. Žádné naštvané věty, ale popisovala jsem své pocity. Všímala jsem si toho, jak mně je, co cítím. A pochopila jsem, že mám před sebou novou příležitost. Než jsem přistála tak jsem začala pociťovat vděk.

Ano původně jsem si myslela, že se to nemohlo stát v horší chvíli. Ale postupně jsem pochopila, jak krásně to bylo načasované. Miluji cestování a hned jsem se rozhodla, že si nenechám svůj čas vzít, že ho sama sobě nevezmu.

Svůj pobyt jsem si užila. Od vystoupení na letišti v Trondheimu až po cestu zpět, kdy jsem se ještě zastavila v Krakově a prošla si historické centrum.

Výhodou mého pobytu v Norsku určitě bylo, že mě na místě čekal kamarád z gymplu. Po 25ti letech jsme měli prostor mluvit a sdílet své životní příběhy. Oba jsme byli plní všeho, co jsme prožili a moc hezky se nám povídalo.

Uplynulo to rychle. Vrátila jsem se domů a překvapivě se nic negativního neobjevilo.

Všechno najednou krásně plynulo.

Jsem moc šťastná, že jsem si vděčnost pozvala do svého života.

Vděčnost je jedno z témat, které často učím na mých seminářích a rovněž i v mém klubu. Navíc je to jedna z pozitivních emocí, která se dá velmi snadno kultitovat. Stačí každý večer před spaním si napsat nebo alespoň v duchu říct, za co ji ten den pociťujete.

Nebo si můžete udělat hezký zvyk se svou rodinou, tak jak ho máme my. U každého společného jídla, obvykle večeře, si říkáme za co jsme vděční. Co se ten den podařilo, co se nám líbilo. Nejenom, že tím zvezete více pozitivních emocí do svého života a života své rodiny, ale zároveň tím pomáháte i svým dětem se naučit něčemu velmi důležitému i cennému. A taky se dozvíte některé věci z jejich života, které by vám jen tak neřekli.


Vyzkoušejte a uvidíte, jak se může díky vděčnosti změnit i váš život.

S láskou a úctou



Dáša

PS: Vděčnost je jedno z témat i mého on-line klubu Sofia, více info zde.