Bolest

Poslední týden jsem prožila mnoho fyzické bolesti. V souvislosti s tím jsem si uvědomila, jak nás bolest může ovlivnit, jak nás může změnit. Sepsala jsem pár postřehů a úvah k mému prožitku. Přeji mnoho poučení ze všech našich bolestí.

bolest.jpg

V neděli v noci mě vzbudila bolest. Bolely mě zuby. Nějakou dobu jsem nemohla spát, pak jsem usnula. Přes den to bylo v pohodě. Další noc se situace opakovala. Myslela jsem, že mám nafoukané v dásních. Třetí noc se bolest stupňovala a to tak, že už jsem byla vzhůru několikrát a téměř jsem nespala. Bolest byla intenzivní i přes den. Šla jsem k zubaři, vyvrtal zub, vyčistil kanálky, dal antibiotika. Myslela jsem, že mám nejhorší za sebou. Nebyla to pravda.

Za chvíli se bolest vrátila a byla daleko intenzivnější. Pomalu jsem přestala komunikovat, dělala jsem jen to nejnutnější. Bolest přitáhla celou mou pozornost. Lehla jsem si do postele, pustila meditaci. Bolest byla stále se mnou. Na bolesti je zajímavé, že si myslíme, že už to nemůže být horší, ale často teprve to horší přijde.

A tak to bylo i v mém případě. Další noc bylo hotové peklo. Tabletky nezabíraly a já odpočítávala čas, kdy si můžu dát další. Dávala si obklady, proplachovala pusu olejíčky, natírala tváře. Nic nepomáhalo. Modlila jsem se, prosila anděly…několikrát to vzdala a opravdu se oddala bolesti. Nedokázala jsem si představit, že to může být ještě horší. A bylo.

Po třetí hodině ranní jsem usnula a za pár hodin se vzbudila. Cítila jsem mírnou úlevu. Celý den se střídaly vlny bolesti větší a mírnější. Asi podle toho, jak zrovna zabíraly tabletky. Den jsem strávila na konferenci. Pak přišla další noc a opět velmi podobná. Ráno jsem vstala s nateklou pusou a vyrazila k doktorovi.

A teď ležím v posteli a pracuji. Nedalo mě to, abych mou zkušenost s bolestí nesepsala. Uvědomila jsem si, jak je bolest sžíravá, ničivá, naprosto pohlcující. Jak se ji snažíme postavit, hledáme cokoli co nás ji zbaví. Věříme, že už to bude lepší a pak přichází ještě horší zážitky. Najednou jsme ochotni a schopni překročit naše vlastní hranice.

Bolest nám přináší nahlédnutí do vlastní duše a přibližuje nás víc a víc k pochopení sebe. Stojíte-li tváří tvář vlastní bolesti, obvykle jste sami. Přestože máte vedle sebe milující rodinu, bolest musíte vytrpět jen vy sami. Uvědomujete si dočasnost všeho. Kdysi dávno jsem mluvila se známou, která říkala, že měla tak intenzivní bolesti, že si přála umřít.

Bolest přináší také vědomí, že něco v životě je potřeba změnit. Něco je prostě špatně. Jsem si vědoma toho, že něčeho mám plné zuby… nad něčím ve svém životě nemám moc. A toto mě právě vede k úvahám.

Kde najít rovnováhu mezi tím, co můžeme ovlivnit a co už ne?

Co můžeme mít ve své moci, kde můžeme skutečně tvořit a kde už naopak?

Co už nepatří do naší sféry vlivu?

A uvědomila jsem si, že můžu mít skutečný vliv jen na sebe. Na mé vlastní prožívání, chování, radost. Přímo nemůžu ovlivnit nikoho jiného. Nemůžu nikomu přikázat, aby mě miloval, choval se ke mě s úctou. Aby mě respektoval a vážil si mě. Jediné co můžu udělat, změnit svůj vlastní postoj k tomu člověku. S tímto vědomím pouštím ze svého života vše, co nemůžu ovlivnit.

Bolest mně přinesla také zastavení. Najednou jde mnoho věcí stranou. Jsou jen naprosto důležité, které se nedají odložit. Všechno ostatní odložit jde.

A tak s velkou pokorou vítám i tuto životní lekci. Nevím, co mě čeká za pár hodin, jakou prožiju noc. Ale doufám, mám naději a důvěruji…

Bolest patří do našich životů. Tato fyzická bolest se dá lehce popsat. Je vědomá. Vnímám, co bolí, jak bolí. Můžu si dát tabletku a částečně bolest utlumit. Můžu zajít k lékaři. Co už však obvykle není vědomé, proč k bolesti došlo. Co se za bolestí skutečně skrývá. Jaká část nás volá a není vyslyšena.

Taky mě dnes napadlo, jak často trpíme i psychicky. Psychická bolest může být stejně destrukční, ale na povrchu nejde tolik vidět. Nedá se tak jednoduše popsat, neexistuje na ni jednoznačný lék. A obvykle i pokud člověk trpí, lékaře duše nevyhledá. Takový typ bolesti se ukládá, kumuluje a postupně nás užírá. Dříve nebo později se projeví nemocí.


Proto buďme k sobě citliví. Vnímejme vlastní tělo a duši. Dovolme našemu egu ustoupit do pozadí a naslouchejme, jak nám je, bez logického zdůvodňování. Jen tak můžeme včas předejít podobným bolestem ve svých životech. A pokud se objeví, s pokorou ji přivítejme, zastavme se a vyslechněme poselství, které pro nás má.

S láskou a úctou

Dáša

PS: Toužíte-li objevit svou sféru vlivu a postavit se do své vlastní sily, přihlaste na seminář Síla ženy.