Jak jsem se stala ženou

Jak jsem se stala ženou Všimli jste si, jak úžasná věc je životní koloběh? Jak je sytý, plný, barevný, nápaditý? Je nádherný. Nechává vzniknout úžasné bytosti, kterým přináší zkušenosti, prožitky, inspiraci, motivaci a další a další možnosti, jak zmoudřet nebo naopak.

img_2458a.jpg

Všimli jste si, jak úžasná věc je životní koloběh? Jak je sytý, plný, barevný, nápaditý? Je nádherný. Nechává vzniknout úžasné bytosti, kterým přináší zkušenosti, prožitky, inspiraci, motivaci a další a další možnosti, jak zmoudřet nebo naopak. Každý den nám nabízí nové a nové šance ke změnám, udělat něco jinak, posunout se, překvapit sebe i okolí. Proto tolik lidí miluje životní příběhy. Hledají souvislosti, chtějí sdílet zkušenosti, smutky i radosti. Je v tom symbióza, která nás všechny spojuje. Je to dar, který můžeme darovat i přijímat zároveň. S každým vyprávěním i toho nejprostšího příběhu učíme sebe i ostatní jak žít. V jediné kratičké chvíli jsme žáky i mentory. Hledáme, nacházíme, dáváme i dostáváme dary, které jsou všude okolo i v nás. Všichni jsme bohatí a máme co dát.

Nedávno jsem potkala jednu ženu. Ta mi vyprávěla svůj příběh. Vyprávěla, jak se jí otevřely oči, našla sebe samou, našla svoji vnitřní sílu, změnila se a stala skutečnou ženou. Mám velkou radost, že mi dala svolení, abych předala její příběh dalším ženám. S jejím laskavým svolením, mohu tento příběh sdílet a podpořit vás, které hledáte stejné odpovědi. Užijte si ho, těšte se z něj. Právě pro vás, tento příběh vyprávím.

Jak jsem se stala ženou
„Když jsem byla ještě malou holkou, vždycky jsem se těšila, jaké to bude, až budu velká. Myslím, že jsem si vůbec neuvědomovala, že pak už nebudu holkou, ale stanu se ženou. To co mě lákalo být velkou, bylo otevření možností a plnění mých snů. Věřila jsem, že všechny mé dětské sny porostou se mnou a já postupně naplním každý z nich i ten nejmenší a úplně nenápadný.

A tak jsem rostla a čekala na plnění svých snů. Protože jsem aktivně sportovala, věřila jsem, že jednou budu úspěšnou sportovkyní, že sport bude stále se mnou a já s ním. Byla to přeci taková zábava, tak kam by měl mizet? Patřil neoddělitelně ke mně celé mé dětství. S jistotou jsem s ním počítala i dál. Ale během dospívání přišlo to, co dříve či později zažije každý sportovec, úraz. Bohužel vážný. A můj sen byl ze dne na den pryč. Bolelo to, bolelo to moc. Celé tělo mě bolelo. Bylo zvyklé sportovat a žádalo si své. A já už mu to nemohla dát. Doktoři rozhodli za mě a já se svého velkého snu vzdala. Byli přeci dospělí a ti vždy vědí, co mají děti dělat. Ale bolela mě i duše. Bolela a bolela. Nechtěla se tak snadno zříci svého snu. Společně jsme ho roky hýčkali, mazlili se s ním, spojoval nás a najednou byl pryč. Tu bolest si pamatuji do dnes. Pomohl mi od ní až sen číslo dvě. Tenkrát se moje duše znovu probudila a radovala ze života se mnou. Našla jsem svoji kreativitu. Začala jsem tvořit spousty krásných věcí a vnímala, jak se znovu probouzím k životu. Moje dětská duše znovu našla, co ji naplňuje a těší. Bylo to jako probuzení po dlouhé nemoci. Znovu jsem si plně užívala, co mi chybělo „propojení těla s duší“. Ruce tvořily a duše se radovala. Znovu jsem začala žít svým snem. Bylo mi tenkrát téměř 13 let a já stále věřila, že moje dětské sny porostou se mnou a že budou nádhernou součástí mého dospělého života. Už tenkrát jsem vnímala, že existuje něco, co je více než pouhá realita NEBO, že realita tak jak ji známe a jak ji prezentuje většina lidí, je jen část skutečného světa. Ten můj se skládal z barev, vůní, dotyků a energií. Celým svým tělem a svou bytostí jsem vnímala život, skutečný a opravdový. Byly to opravdu nejkrásnější roky mého života. Dodnes ráda vzpomínám, jak moc jsem byla schopná vnímat své okolí, každou svoji činnost a radovat se úplně ze všeho a snít.

Pak přišlo mých 13 let a já dostala první menstruaci. Vůbec jsem na ni nebyla připravená. Věděla jsem sice, že to přijde nebo spíš, že patří do ženského světa, ale nic jsem o ní nevěděla. Vlastně jsem se jí spíš bála. Ze zkušenosti jsem věděla, že když mi z těla teče krev, bolí to. Proto musela bolet i menstruace. A takové divné slovo to bylo a skoro nikdo ho nepoužíval. Všichni ho nahrazovali slovy jako menses, perioda, měsíčky (mimochodem, ty mi zněli mnohem lépe). Ženy okolo říkaly, že mají „své dny“ a koulely očima. Taky říkaly, dostala jsem „to“, jako by to dostaly od někoho tajemného, o kom se nesmí ani mluvit. Ale vůbec nejhorší představa byla, že jednou dostanu KRÁMY. Něco tak bolestivého, červeného, divného, tajemného a jako krám zbytečného. A najednou „to“ bylo tady. Když jsem na toaletě objevila, že mám červené kalhotky, byla to pohroma. Zčervenala jsem celá a rozbolel mě žaludek. „Co budu dělat?“, říkala jsem si. Celé to bylo trapné. Na víc jsem „to dostala“ na dovolené u moře. Musela jsem jít za mámou, říci si o vložky, řešit, kde je seženeme a celá dovolená byla v háji. Vždyť jsem „to dostala“. Bylo mi trapné o „tom“ mluvit i s vlastní mámou, protože o „tom“ se přeci řeči nevedou. Ale nějak jsem to přežila a čas šel dál. Zvykla jsem si, zjistila, co mému tělu vyhovuje a snažila se vždy těch pár dnů, kdy jsem „to dostala“ být úplně neviditelná.

A najednou mi bylo šestnáct a já potkala kluka, který pro mě měl všech 5 P včetně penisu. Přišlo, co jednou přijít muselo, ochutnala jsem sex. Myslím, že ten první si chce každá z nás pamatovat, jako něco krásného, romantického a vznešeného. A tak si to také pamatuji, bylo to něco úplně jiného a bylo to prostě fajn. A tak jsem začala řešit další otázku. A sice antikoncepci. A zase tu byli doktoři v bílých pláštích, aby mi poradili. A skutečně mi poradili. Protože jsem samozřejmě chtěla být moderní mladá dáma (jak psali na letáčku), začala jsem brát svoji první antikoncepci. Přišla do mého života a úplně nenápadně ho otočila o 360°. Ani jsem to nepostřehla a klidně žila a polykala své malé „ochránce“. Nejspíš bych tak žila i teď, kdyby do mého života nevstoupily pochyby. Zjistila jsem totiž, že moje sny a přání zmizeli a moje duše mlčí. Neraduje se, nezpívá, netančí. Nebyla jsem celá, něco mi chybělo a já nevěděla co ani kde to hledat. Začala jsem pátrat, kdy se má duše odmlčela a proč. A mé pochyby se potvrdili. Začala jsem hledat, jak z toho ven. Jak se opět roztančit a rozezpívat. Velkou podporu jsem našla u své nyní již dobré kamarádky Simči. Ženy, která je plná odpovědí. Otevřela mi oči a ukázala, co vše hormonální antikoncepce se ženami dělá. Co dělá s naším tělem a jak nám bere naše sny. Prostě nás vypne. Fungujeme podle úplně jiných programů a děláme věci, které nám často vůbec nejsou přirozené. V té době jsem byla již skutečně dospělá. Byla jsem vdaná a spokojeně žila se svým mužem. Když jsem mu řekla, že chci přestat brát antikoncepci a proč, byl úžasný a řekl, že rozhodně souhlasí a je rád. Tenkrát vůbec nepřemýšlel o dětech, prostě tušil, že je to správné a byl za to upřímně rád. Ale já měla strach. Čím více jsem se o hormonální antikoncepci zajímala, tím více jsem se bála změny, která měla přijít. Nakonec to rozsekla moje výživová poradkyně, která mi vysvětlila, že z biologického pohledu je na tak zásadní změnu ideální podzim. Lidské tělo si během podzimu s vysazením antikoncepce dobře poradí. Právě byl listopad. Řekla jsem si, že nechci čekat další rok a rozhodla se. A světe div se, ony se opravdu začaly dít změny. Velmi záhy jsem se znovu našla. Probudila se moje kreativita. Pamatuji si na dny, kdy jsem nemohla ani dospat, jak jsem se těšila, že budu tvořit. Korálky ležely všude i u mé postele. Moje vnitřní žena jásala a tančila s vnitřním mužem oslavný tanec. Došlo mi, že jsem žila v mužském principu. Že moje žena neměla vůbec žádný prostor. A jak to celé pro mě bylo těžké. Tolik se mi ulevilo. Moje tělo znovu našlo moji duši a má duše opět začala žít s tělem, které k ní patřilo. Velkou radost měl i můj manžel. Začala jsem být mnohem citlivější, ženská, kreativní, začala jsem být ženou a on konečně mohl být mým mužem. Vše do sebe zapadalo. Cítila jsem podporu svého muže a radost sebe samé. Byla jsem šťastná. Znovu jsem objevila své sny a začala dělat, co mě baví. Při své práci konečně využívám dary, které jsem na svět přinesla. Raduji se, tvořím a hýčkám je. Uvědomila jsem si, že můj strach byl úplně zbytečný. Díky své práci mám možnost, ukázat tuto cestu i dalším ženám. Pozoruji, jak rozkvétají, radují se a těším se s nimi.

Na své cestě jsem potkala už mnoho žen. Všechny do jedné mají svůj příběh. Jedna žena se mi svěřila, jak vysadila antikoncepci a uvědomila si, že žije s mužem, kterého by si bez umělých hormonů vůbec nevybrala. Žila umělých život v umělém partnerství. Vyprávěla o úlevě, kterou cítila, když svůj život změnila a otevřela cestu pro opravdového muže svého života. Mezi takové příběhy patří i Helena Máslová, která je matkou 3 dětí. Inspiruje mě, její příběh matky lékařky, které kolegové hází klacky pod nohy za to, že ženy učí žít přirozeně a bez hormonů. Podobných příběhů je mnoho a já děkuji všem ženám, které jsou ochotné je sdílet. Všechny jsou pro mě podporou a inspirací.

Můj příběh začíná u malé holčičky, která sní své sny a těší se, jak se stane ženou. Nevím, jestli se dalo na tuhle cestu nějak lépe připravit. Myslím, že jsem dělala vše, co bylo v mých silách a myslím, že ženy z mého okolí dělaly vše, co dovedly, aby mi pomohly. Prostě taková byla norma doby. O ničem se nemluvilo, o ničem se nevědělo. Ale také vím, že opravdovou ženou jsem se stala, až když jsem začala žít své sny a naplňovat svá vnitřní poslání. A to bych za stěnou umělých hormonů nikdy nedokázala.“
Autorka: Katy Hofmannová